Přidání do SB/AFFS  TADY...

Fanfictions-2.část Zamilovaní

19. února 2011 v 14:11 |  Twilight
"Vypadáte mladší, mnohem mladší..." zkousla ret, nechtěla se zahyhňat.
"Já vím, nejste první kdo mi to řiká. A jak se vám to stalo?" zajímalo ho. I když, to už samozřejmě taky věděl.
Zrudla.
"Vy se mě ptáte na to, co už dávno víte. Rodiče vám to museli říci." Uhodla to správně, byla chytrá dívka.
Omluvně se usmál.
"Chci to slyšet od vás, Esme." Nabrala ještě červěnější barvu. Zdálo se mu to tak roztomilé... Tak dětšké. Vždyt' vlastně ona ještě byla dítě.
"Spadla jsem....ze stromu," zašeptala.
"A proč jste na ten strom lezla?" usmíval se. Pokrčila rameny.
"Protože jsem neměla co jinýho dělat. A na ten strom lezu pokaždý, když mam chut'. Je z něj hezký výhled, víte? Je to jako byste letěl...chtěla bych lítat, chtěla bych být víc než jsem. Život tam u nás mě nebaví, chtěla bych zažít nějaké dobrodružství...já vím, chovám se dětinsky. Neumim se chovat jako dospělá. To mi taky táta řekl. Prý "Už ti je 16, už seš zralá na vdávání. Místo aby sis hledala vhodného partnera, lítáš po vesnici, nemáš žádnej rozum. Lezeš po stromech jako desetiletej fracek. Pro všechny si jenom malej parchant..." Prosím, nemyslete si to taky. Já se umim chovat, když chci. Jenže, někdy mi to trochu ujede a musím udělat nějakou blbost." Její vyprávění poslouchal s chápavým úsměvem. Viděl, že jí to mrzí. Hlavně to, co si o ní myslí její otec. Jak to tak vypadá, pan Platt jí to musel pěkně vytmavit. Chudinka Esme.
"Nemějte obavu, Esme, chápu vás. Prostě jste si chtěla užít trochu zábavy. Ale jedno mi slibte ano? Na stromy už nikdy nelezte. Nemuselo by to dopadnou jenom zlomenou nohou," promluvil. Souhlasně přikývla.
"Slibuju. Navíc, stejně mám takový dojem, že ted' budu mít chvíli strach z výšek," znovu se vesele usmála.
"To časem zmizí...No, už budu muset jít, zdržel jsem se u vás nějak dlouho, ostatní pacienty čekají až je pujdu zkontrolovat," zamračil se. Chtěl si s ní ještě povídat, chtěl vidět její úsměv. Nechtěl aby byla sama.
Jenže, povinnost je povinnost, nedá se nic dělat.
"Ještě ne, doktore. Vždyt' já se tady budu nudit..."
Povzdechl si.
"Je mi to líto, ale opravdu musím. Tady vám zatím dám nějaké papíry a ingoust, tak něco hezkého napište. A kdyby vás nějak moc bolela ta noha, snažte se usnout..."
Odešel, nechal jí samotnou. Už ted' se za to cítil...nelidsky. I když, slovo nelidsky je v jeho případě mírně nehodící. Vždyt' on už několik desítel let člověkěm nebyl.
Díky tomu taky nemusel jít domů spát. Vlastně, nemusel jít spát vůbec. Proto si usmyslel, že u ní bude i v noci. Dá pozor aby neměla zlé sny, aby byla v pořádku.
Když přišel k její posteli, spala. Vypadala tak klidně, tak št'astně. Kdo ví o čem se jí zdálo.
Její bledá tvář ve tmě svítila obdobně jako ta jeho. Posadil se na židli, v tichosti jí sledoval. Vypadala jako spící princezna. Šípková Růženka. Krásná. Křehká. Nevinná.
Ještě nikdy někoho takové nepotkal. Navíc, nádherně voněla. Natáhl ruku, pohlédl na papír, který popsala než usla. Bylo to věnované jejím rodičům. Omlouvala se jim za potíže, které jim způsobila. Slibovala, že se už nebude chovat tak nezodpovědně. Bylo to roztomilé, ale i smutné zároveň. Omlouvala se za svoji křehkost, za svoji slabost. Omlouvala se přesně za to, co se mu na ní líbilo.

--------

"Myslím, že v týhle chvíli se do ní zamiloval. Rozhodně se jako zamilovaný choval. Hlídal jí po nocích, trávil s ní veškerý čas co měl. Stali se opravdu dobrými přáteli, hodiny strávili jen tím, že si povídali..." Edward na chvíli zmlkl, přemýšlel.
"Vcelku lituju toho, že jsem s ním tehdy ještě nebyl, já přišel až v době kdy...kdy už to nebyl on."
"Co se stalo?" zeptala se Bella. Tenhle příběh jí uchvátil, tolik jí připomínal to, co bylo ze začátku s Edwardem. Hlídání po nocích, povídání si...
Chápala jak se musela Esme cítit. Byla mladá, mlad'ounký, nezkušený snílek zamilovaný do staršího doktora. Musela vědět, že jí jednou opustí, že bude mít svoji rodinu. Musela se toho bát. Pokaždé co od ní odešel se musela bát toho, že už nepřijde...
Kdyby jí řekl pravdu o svém upírtsví, rozhodně by po něm chtěla přeměnu. Chtěla by být s ním...
"A pak se stalo to, co se asi nemělo stát..." zašeptal Edward, pohled upřený na stěnu. Znovu se dal do vypravování.

--------

"Tak, Esme, je čas jít domů," zasmál se Carlisle. Jeho hlas ale št'astně nezněl. Za ten měsíc si k ní vytvořil zvláštní pouto. Myšlenka na to, že už nebude mít za kým chodit, koho rozveselit, s kým si povídat, ho ničila. Zvykl si na její přítomnost, považoval to za samozřejmost. Jenže, čas běží rychle. Až moc rychle.
"Ne, ještě ne...mě ta noha ještě bolí," dala se hned do hlasitých protestů, její jindy št'astné oči potemněly.
Musel se usmát. Nechtěla odejít, nechtěla ho ztratit stejně jako nechtěl ztratit on jí.
Zamyslel se.
"Dobrá, tak ještě dnes tu zůstaneš, ale zítra už budeš muset jít. Seš zdravá, nemůžu tě tu držet..."
"Já jsem tu ráda Carlisle." Poprvé ho oslovila jeho křestním jménem. Z jejích úst znělo tak...tak vznešeně, tak hezky. I když, z jejích úst znělo hezky cokoliv.
Dotkl se její ruky. "Já jsem taky rád, že tu jsi. Jenže, tvý rodiče tě chtějí zpátky. Stýská se jim po tobě."
Ušklíbla se.
"Jenže, mě se bude stýskat po tobě. Budeš mě muset navštěvovat." Radostně přikývl, doufal, že mu něco podobného navrhne. Navíc, napadlo ho, že by třeba jednou, až bude Esme trošku starší, požádá její rodiče o dceřinu ruku. Mohli by pak být spolu, povídat si, mohl by se jí dotýkat, líbat jí, milovat jí...Sakra, to je nesmysl. Moc dobře věděl, že tohle je jen jeho hloupý sen, že se to nikdy nestane. Nechtěl by jí zničit její št'astný, lidský život. Ale navštěvovat jí může. Prozatím...
"Samozřejmě, musim přeci dát pozor jestli dodržuješ svůj slib a nelezeš na stromy." Vesele se zasmála, zkousla ret.
"Hele, pomůžeš mi vstát? Zkusila bych se...projít," poprosila. Neváhal, chytl jí za obě ruce, vyzdvihl z postele a pomohl jí na obě nohy.
"Tak co? Bolí?" zeptal se. Zavrtěla hlavou, tiše se něčemu zasmála.
"Víš, že máš strašně studený ruce? Jako led?" naklonila hlavu. Přikývl, ale mlčel. Nevěděl co jiného na to říci.
"Vlastně, ty i vypadáš strašně...chladně, studeně. Ale...no, prostě, totiž...ehm...vůbec nejsi chladný, jestli víš eh...jak to myslím. Jsi milý, laskavý a..." odmlčela se, její tváře nabraly rudou barvu.
Něco v jejím chování, zvláštní jas v jejích očích mu dodaly odvahu. Nebo ho snad přimělo udělat chybu. To nevěděl...
Natáhl ruku, dotkl se její tváře. Prstama přejel k jejím rtům, dotkl se jich. Měla zavřené oči, téměř zapomněla dýchat. Zhluboka se nadechl, sklonil se. Své rty přitiskl na ty její. Políbil jí.
Poprvé políbil nějakou ženu.
Nebránila se, pootevřela rty, pažema ho objala kolem krku. Rukama jí zajel do vlasů, líbal jí vášnivě, dychtivě. Její nádherná vůně se vpíjela do jeho těla. Nemohl přestat. Bohužel, musel.
"Esme..." zašeptal jakmile se od ní odtrhl. Zachytil jí aby neupadla, oba zhluboka oddechovali.
"Carlisle, já...omlouvám se," znovu zkousla ret. I ona věděla, že to co se stalo byla chyba. Chyba na kterou ani jeden nikdy nezapomenou.
Pustil jí.
"Ne, Esme, neomlouvej se. Nebyla to tvoje chyba, ty za to nemůžeš," řekl smutně. Sklonila hlavu.
"Jak ti je?" zeptal se. Byla bledá, bledší než obvykle, celá se trochu třásla Měl o ní trochu strach, v takovémhle stavu jí viděl poprvé. Možná už tušila...
"Divně. Nevim..nevim, jestli dokážu udělat krok.."
Hned jak to řekla, pokusila se o to.
Zachytil ji jen tak tak, v náručí jí odnesl do její postele. Opatrně jí tam položil, přikryl přikrývkou.
"Odpočiň si," zašeptal. Přikývla, stále z něj nespouštěla oči. "Vrátíš se, že ano?" zeptala se strachem v jejím slabém hlase.
"Já..totiž..ano, vrátím se." Už tehdy tušil, že věděla, že jí lže. Zase.

Vrátil se. V noci, když spala. Chtěl se s ní rozloučit.
Políbil jí na čelo, dlouho na ní hleděl. Zas vypadala jako princezna. Jeho krásná princezna.
Na papír, který ji téměř každý den nosil, napsal vzkaz na rozloučenou.

Esme, moje krásko,
Omlouvám se, ale musím jít. Musím zmizet z tvého života, dřív než ti ublížím.
Nikdy se neomlouvej za svoji slabost, za svoji křehkost. Zapomeň na mě, žij tak jak si žila předtím, než jsem ti vstoupil do života. Věř mi, přinesl bych ti jenom neštěstí. Už nepřijdu...
Mám tě rád, zlatíčko
Carlisle

-------------

"Dal v práci výpověd', přestěhoval se jinam. Dlouhou dobu žil jen..no, jenom jako doktor, nic jiného neměl. Pak potkal mě a přeměnil mě. Už nebyl sám, ale nebyl s tím koho potřeboval. Nikdy se nepodíval na jinou ženu, nikdy ho žádná jiná nezajímala. Nejdřiv jsem to nechápal, ale on mi to pak vysvětlil. Vyprávěl mi svůj příběh. Příběh o krásné dívce, příběh o lásce, kterou k ní cítí. Litoval jsem ho..." Edward se zase na chvíli odmlčel, přemýšlel nad dalšími slovy.
"Celých deset let myslel jenom na ní. Pořád přemýšlel na to, jak se asi má, jaký má život, jestli je štastná...a pak...no, po deseti letech jí znovu uviděl. A znovu to změnilo vše."

--------

"Doktore Cullene, potřebujeme povolení, že můžeme jednu ženu odvést do márnice."
Carlisle i hned posmutněl. Kdykoliv musel dělat něco takového, cítil bolest. Cítil smutek za každého člověka, kterému už nemohl pomoci. Vždycky měl z toho zkažený celý den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama