Přidání do SB/AFFS  TADY...

Fanfictions-3.část Zamilovaní

19. února 2011 v 14:13 |  Twilight
"Copak se jí stalo?" zeptal se, mířil k místu, kde stáli dva lidé. Muž držel v rukou zkrvavené tělo mladé ženy v bílých šatech.
Druhá osoba, žena, plakala.
"Skočila z útesu. Sebevražda," odpověděla zdravotní sestra.
Zavrtěl nechápavě hlavou. Nadechl se...z úst mu vyšlo jen jedno jediné slovo, jen jedno jediné jméno. Nemohl tomu uvěřit, myslel si, že to je jenom sen. Jenže, upíři nesní. Ta vůně, ta svěží květinová vůně byla vůně jeho malé Esme. Jeho princezny. Navíc ted', když cítil i její krev, měl sto chutí skočit a kousnout jí. Jenže, nemohl.
Celou jeho duši zaplavil smutek.
"Po...položte jí sem," poručil. Muž to neohrabaně udělal, na doktora pohlédl. Stále doufal, že by, že by třeba mohla žít.
Carlisle se nadechl, musel se přimět k tomu něco dělat. Pohlédl jí do tváře.
Byla starší, ale přesto krásná. Stále to byla jeho malá Esme, ta dívenka do které se zamiloval před deseti lety. Byla jedinou ženou, kterou miloval. Nemohl si připustit, že je mrtvá.
Chytl jí za ruku, snažil se nahmatat puls. Měl strach. Měl strach, že jí opravdu ztratil. Její zranění, ta krev, to vše nasvědčovalo tomu, že se už neprobudí. Jenže, on tomu nechtěl věřit. Stále v sobě držel naději. Naději, že žije, že se probudí a že bude št'astná. Znovu chtěl vidět její úsměv, slyšet její hlas...
Téměř vydechl úlevou. Stále má šánci. Stále žije. Její srdce bije pomalu a slabě, ale hlavně že bije. Stále se ještě může probudit a žít.
Už už chtěl vykřiknout, že žije, ale uvědomil si jednu věc. Nikdo krom něj její puls nenahmatá. Pro ostatní je už mrtvá. Vždyt' ona vlastně už byla mrtvá. Živá už nebude.
Otočil se na sestru.
"Čas úmrtí, 10:35. Odvezte jí," zašeptal. Ta slova ho bolela více než předpokládal že budou. Cítil se, jakoby jí právě zabil.
Žena propukla v histerický pláč.
"Ne, moje malá Esme, to neni možné. Je to moje chyba, měla jsem jí hlídat...měla jsem být s ní...Věděla jsem, že je na tom zle, ale opustila jsem jí...já za to můžu..." štkala. Kdyby mohl Carlisle plakat, plakal by.
"Je mi to moc líto," řekl, snažíc se znít vyrovnaně. Sevřel dlaň v pěst.
"Jak...tedy, co se jí stalo?" zeptal se náhle. Chtěl vědět, co jí přimělo udělat sebevraždu. Proč skočila? Kvůli čemu? Nebo snad, kvůli komu?
"Esme...ona, skočila z útesu. Před několika dny jí zemřelo dítě, syn," odpověděl muž, svoji ženu objímal.
Carlisle překvapila náhlá žárlivost. Měla dítě. Měla manžela. Měla život.
Bylo naivní si myslet, že zůstane sama. Vždyt' byla tak krásná, chytrá...musel jí chtít každý.
"A co její manžel? Měl s ní být on," podotkl. Žena si odfrkla.
"Ten parchant? Ten odpornej hajzl? Nenechala bych ho se k ní, chudince, přiblížit. Zabila bych ho, kdybych ho viděla." Tohle Carlisle nechápal, pohlédl tedy na muže.
Ten se nadechl aby odpověděl na nevyřčenou otázku.
"Charles Evenson je ten druh muže, který si nezaslouží mít ženu jako Esme. Její rodiče jí přinutili si ho vzít. Chtěli, aby její muž byl vážený a bohatý. Tak Charles zřejmě vystupoval, ale ve skutečnosti to byla zrůda. Esme si s ním vytrpěla peklo. Bil jí, neměl pro ní jedno jediné dobré slůvko. Párkrát prý byla na pokraji smrti po tom co jí zmlátil. Trpěla to mlčky, ale když s ním otěhotněla, rozhodla se utéci. Chtěla dítěti poskytnou lepší život. Jenomže, malý Carlie zemřel a ona se zhroutila. Celý dva dny nevycházela z pokoje, nic nejedla, jenom hleděla do neznáma. Hlídali jsme jí, ale...no, nemohli jsme u ní být každou minutu. Zřejmě utekla oknem. Myslím, myslím, že jsem byl poslední kdo jí viděl živou. Vracel jsem se z práce, uviděl jsem někoho sedět na okraji útesu. Já...řekl jsem jí, at' to nedělá, že mi tam jsme pro ni. Jenže...ona skočila." Muž se odmlčel, i jemu po tváři stékala slza. Otřásl se.
"Nikdy nezapomenu na její výkřik a zvuk dopadu..." zašeptal.
Carlisle byl překvapen a zděšen dohromady. Když jí tehdy opouštěl, myslel si, že jí tím zaručuje lepší život. Že bude štastnější. Jenom kvůli němu žila takhle. Vlastně, za všechno může on. Kdyby jí neopustil, mohl by jí chránit. Toho hajzla, Charlese Evensona by zabil. Možná to udělá ještě ted'...
"Jak se jmenoval její syn?" uvědomil si náhle jméno které řekla předtím žena. Carlie. Zkrácenina trochu jiného jméne...
"Carlisle, hezké jméno nemyslíte? Kdykoliv jsem se Esme zeptala proč zrovna tohle, posmutněla. Nevím proč..."
Nikdy na něj nezapomněla. Zřejmě se kvůli němu trápila. Jak mohl být tak nezodpovědný? Zabědněný?
Ona si nezaslouží zemřít. Ona potřebuje poznat štěstí. Měl plán. Plán, který ji vrátí do života. Plán, díky němuž jí bude moci vynahradit vše o co přišla. Chce jí chránit.
Musel jí přeměnnit. Jinak nemá jeho život žádný smysl.

Už ten večer se vydal do márnice. Najít její tělo nebyl žádný problém.
Odhrnul z ní bílou látku, pohlédl na její tělo. Byla nádherná. Krásná jako anděl.
Bledá tvář jí ve tmě svítila, zavžené oči dodávali sílu dojmu o uzavřené kráse, o nevinnosti, o hloubce. Natáhl ruku, dotkl se její chladné tváře.
"Omlouvám se, Esme," zašeptal. Nevěděl, zda se omlouvá za to, že ji nechává samotnou, nebo za to, že jí chce darovat nesmrtelnost.
Její tělo vzal do náruče, rozhlédl se kolem a pak utíkal. Utíkal směrem k sobě domů, nevnímal nic jiného než ji ve svém náručí.

------

"Když jí Carlisle přinesl domů, lekl jsem se. Měl jsem strach, že to všechno praskne. A navíc, poznal jsem, že ji miluje a obával jsem se, že se neovládne a zabije jí." Edward zmlkl.
"Ale on to zvládl. Zvládl to a ted' jsou oba št'astní," zašeptala Bella. Najednou už chápala důvod proč jí Esme přijala do rodiny tak bezproblémově. Ona zřejmě zažívala podobné věci jako bella. Láska k upírovi na celý život. Esme si bohužel musela více vytrpět. Její život byl plný zla, smrt pro ni byla vysvobozením. Tedy, přeměna se kterou nepočítala pro ni byla vysvobozením.
"Co se dělo potom, co se probudila no...ty víš po čem?" zeptala se Bella. Edward se zasmál.
"Byla zmatená, ale vzala to v pohodě. Víš co ale byla legrace? Ti dva byli tak neschopní říct si, že se milujou, že jsem musel podniknout několik kroků k tomu aby byli spolu. Nakonec jsem Carlisleovi radil jak jí říct pravdu. Byl tak neschopnej...uff, vcelku jsem rád, že ty časy jsou za mnou. Oni se opravdu dva měsíce trápili tím, že si mysleli, že ten druhej je nemiluje. Byla pro mě úleva, když jsem je načapal jak se líbali...eh, ale to už je jiný příběh. Hlavní je, že to skončilo štastně. Carlisle má Esme, Esme má Carlisle. A ty dva nic nerozdělí." Ušklíbl se Edward. Bella se usmívala.
"A měla Esme problémy ovládnout svoji chut' po krvi?" zeptala se.
Edward přikývl.
"Ze začátku ano, ale zvládala to dobře. Neměla potřebu chodit mezi lidi. Možná proto, že z lidí měla strach. Nedůvěřovala nikomu jinému než Carlisleovi a mě. Pak k nám přišla Rose, potřebovala pomoc. Esme neváhala, s Rosalii byla téměř každou minutu po přeměně. A..no, tak nějak naše rodina začala fungovat. Carlisle táta, Esme máma a my ostatní děcka - pubert'áci. Jsme Cullenovi, jsme rodina. Možná mezi sebou máme silnější pouta než normální ldiská rodina..."
Bella přikývla. Měl pravdu. Byla to nejlepší rodina, kterou kdy potkala. A ted' do té rodiny patřila i ona. Je št'astná. Má být proč št'astná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama